Třetí vláda Wilhelma Marxe

Třetí vláda Wilhelma Marxe byla vláda Německé říše v období Výmarské republiky působící od 18. května 1926 do 1. února 1927.

Vláda měla 10 (později 11) členů. Jednalo se o koalici Centra, Bavorské lidové strany (BVP), Německé lidové strany (DVP) a Německé demokratické strany (DDP). Jednalo se o menšinový kabinet (171 křesel v 493 členném sněmu), který byl tolerován sociálními demokraty.

Vznik vlády

Předchozí kabinet vedený Hansem Lutherem položily neshody o používání vlajky (tzv. aféra ohledně nařízení o státní vlajce). Luther resignoval 13. května 1926 a odmítl dále vést vládu do doby než se vytvoří nová. Na jeho místo nastoupil ministr obrany Otto Geßler, ale sociální demokraté odmítli tolerovat menšinový kabinet jím vedený. O sestavení vlády byl požádán Konrad Adenauer, člen Centra a starosta Kolína. Adenauer nesouhlasil s pokračováním menšinového kabinetu a pokusil se stavit většinovou vládu za účasti SPD. Narazil ale u DVP, která tuto možnost 15. května rezolutně odmítla. Ještě ten večer proběhla intenzivní jednání mezi lidovci (DVP) a katolíky z Centra ohledně budoucího uspořádání a možnosti složení většinového kabinetu. Oba tábory souhlasily den na to, že vznikne menšinový kabinet, který ale bude usilovat o získání většiny za pomoci stran, které budou souhlasit se stávajícími mezinárodními dohodami a se současným směřováním republiky. Obecným usnesením si lidovci otevřeli cestu pro potenciální vstup nacionalistů z DNVP do vlády, Centrum a DDP zase mohlo doufat, že se v brzké době přidají sociální demokraté. Na post kancléře byl lidovci navrhnut Wilhelm Marx z Centra, který již v čele vlády stál (listopad 1923 − leden 1925). Všichni ministři z předchozí vlády si udrželi své posty. Ministerstvo pro okupovaná území a ministerstvo spravedlnosti bylo ponecháno volné pro budoucího koaličního partnera. Dočasně obě ministerstva vedl kancléř.

Domácí politika

Vláda zdědila po předchozím kabinetu otázku vyvlastnění majetku šlechtických rodů. Na jedné straně stáli socialisté, kteří požadovali vyvlastnění majetku bez náhrady a použití získaných prostředků pro nezaměstnané, válečné invalidy a oběti hyperinflace. Na druhé straně liberálové chtěli celý problém řešit v rámci platného práva, vytvořit zvláštní soud a paušálně platit šlechtě za odebraný majetek. Komunisté a sociální demokraté dokázali v lednu 1926 sehnat dostatek podpisů, aby mohlo být vypsáno referendum. Termín byl stanoven na 20. července 1926. Vláda se z počátku snažila vystupovat neutrálně, byla ale nakonec dotlačena k prohlášení. Kabinet označil konfiskaci majetku šlechty za akt neslučitelný s ochranou soukromého vlastnictví. Samotný prezident Hindenburg označil vyvlastnění jako krok proti struktuře právního státu. Oba projevy vyvolaly u socialistů velkou vlnu nevole. Referendum nakonec dopadlo ve prospěch vlády. Přes 96% účastněných sice hlasovalo pro vyvlastnění, ale volební účast byla pouze 39%, což učinilo referendum neplatným. Místo toho měl být schválen návrh postupu, jak ho požadovali liberálové. Potřeba ale bylo 2/3 směnu, kterou menšinová vláda neměla. Nepodařilo se jí dosáhnout dohody s SPD ani po mnoha ústupcích a celý kompromisní návrh liberálů padl. Vládě bylo jasné, že v dohledné době nedojde k rozšíření menšinového kabinetu o sociální demokraty ani o nacionalisty, a tak provedla přípravy pro pokračování menšinové vlády. Neobsazená ministerstva spravedlnosti a okupovaných území přebral jako pověřená osoba Johannes Bell z Centra.

Z ekonomického hlediska se vláda musela vypořádat s probíhající hospodářskou krizí. Předchozí Lutherův kabinet dokázal prosadit snížení daní z obratu či zrušit daně na víno a luxusní zboží. Byla i dojednána dohoda o dodávce průmyslového zboží do Sovětského svazu za 300 miliónů marek. Podpora ale sklouzla k dotování problémových podniků, průmyslových odvětví, hospodářských regionů a skupin obyvatelstva. Marxova vláda přišla s programem na vytváření pracovních míst. Cílem bylo využít volné výrobní kapacity na zakázky pro veřejný sektor. Plán počítal se zakázkami pro německé dráhy a německou poštu, s výstavbou městských bytů a zemědělských osad. Investice putovaly do oblastí, které byly řídce zalidněné (např. Východní Prusko) nebo se po úpravě hranic staly hraničními (Slezsko a Poznaňsko-Západní Prusko). Ekonomiku se podařilo oživit a na podzim 1926 začal nový hospodářský růst.

Zahraniční politika

Po fiasku v březnu 1926 se Německo dočkalo oficiálního přijetí do Společnosti národů (SN) 10. září 1926. Ministr zahraničí Stresemann se na základě Locarnských dohod pustil do vyjednávání s Francií a Belgií s cílem ukončit okupaci Porýní. Tajně se potkal s francouzským ministrem zahraničí Briandem v Thoiry a předběžně se dohodl na narovnání německo-francouzských vztahů. Okupace Porýní měla být do jednoho roku ukončena výměnou za dluhopisy německých drah v hodnotě až 2 miliard marek. Sársko mělo projít reorganizací a připojení k Německu bez jakéhokoliv referenda. Němci na oplátku měli za sárské doly zaplatit Francii 300 miliónů marek. Pokračovat měly i rozhovory s Belgií o předání oblasti Eupen-Malmedy.

V Berlíně byla dohoda přijata se smíšenými pocity. Ministr hospodářství Curtius vyjádřiv velké obavy z finanční zátěže, která z ujednání z Thoiry plynula. Připustil, že úplné osvobození okupovaných území odůvodňuje mimořádnou ekonomickou oběť. Současně však upozorňoval na „děsivě velké množství peněz, které Německo potřebuje ze zahraničí“, na již rostoucí platební závazky v důsledku Dawesova plánu. Poslední slovo měli Američané, kteří do německého hospodářství pumpovali nemalé částky. USA využily celé situace a svůj souhlas podmínili schválení americko-francouzské dluhové dohody, kterou se vláda v Paříži zdráhala přijmout. Francouzi dohodu neschválili, a tak celá úmluva z Thoiry padla. Stresemann byl přinucen se vrátit k politice malých kroků.

Dalším dílčím cílem se stalo zrušení vojenského dozoru nad německým územím a institucemi. Trnem v oku byla Němcům především Mezidohodová vojenská kontrolní komise (německy: Interalliierte Militär-Kontrollkommission, IMKK), která dohlížela na odzbrojení armády, počty a výcvik vojáků či likvidaci opevnění na západě země. Vláda měla odzbrojení za dokončené a doufala v brzké rozpuštění komise. V červenci a srpnu 1926 ale komise vydala seznam bodů, které Němci stále neplnili. Na jednání mezi IMKK, velvyslanci a německými experty Stresemann s poukazem na tlak německého veřejného mínění a rovnoprávné postavení Německa ve Společnosti národů požádal, aby byla IMKK co nejdříve rozpuštěna. V prosinci na zasedání SN došlo k dohodě. IMKK měla být na konci ledna 1927 zrušena a její pravomoci přešly přímo na SN. K posunu v tématu odsunu okupačních vojsk sice nedošlo, ale Němci brali zrušení komise jako první úspěšný krok v cestě za znovu nabití svých území.

Konec vlády

Kabinet položilo odhalení ilegálních aktivit německé armády. Na veřejnost se dostaly informace upozorňující na napojení Reichswehru na krajně pravicové polovojenské organizace Wehrwolf a Der Stahlhelm a tajnou spolupráci s Rudou armádou. Sociální demokraté po zveřejnění 9. prosince 1926 odmítli dále tolerovat menšinový kabinet. Vláda se pokusila celou situaci zachránit a dojednat vstup sociálních demokratů do vlády. Jednání ztroskotala na požadavku SPD na dobrovolné resignaci vlády, která měla předcházet vstupu SPD do vlády. Den na to vyhlásili sociální demokraté hlasování o nedůvěře vládě a pomocí hlasů komunistů a nacionalistů ji položili. Vláda byla u moci pouhých 214 dní. Nový kabinet vznikl 29. ledna 1927 opět pod vedením kancléře Marxe, tentokrát ale za účasti nacionalistů.

Seznam členů vlády

Post vicekancléře nebyl obsazen.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kabinett Marx III na německé Wikipedii.

Vlády Německa
Výmarská republika (1919–1933)	1919 Philipp Scheidemann • 1919–20 Gustav Bauer • 1920 Hermann Müller I • 1920–21 Konstantin Fehrenbach • 1921 Joseph Wirth I • 1921–22 Joseph Wirth II • 1922–23 Wilhelm Cuno • 1923 Gustav Stresemann I • 1923 Gustav Stresemann II • 1923–24 Wilhelm Marx I • 1924–25 Wilhelm Marx II • 1925–26 Hans Luther I • 1926 Hans Luther II • 1926–27 Wilhelm Marx III • 1927–28 Wilhelm Marx IV • 1928–30 Hermann Müller II • 1930–31 Heinrich Brüning I • 1931–32 Heinrich Brüning II • 1932 Franz von Papen • 1932–33 Kurt von Schleicher
Třetí říše (1933–1945)	1933–45 Adolf Hitler • 1945 Lutz Schwerin von Krosigk
NDR (Východní Německo) (1949–1990)	1949–50 Prozatímní vláda • 1950–54 Otto Grotewohl I • 1954–58 Otto Grotewohl II • 1958–63 Otto Grotewohl III • 1963–67 Otto Grotewohl a Willi Stoph • 1967–71 Willi Stoph I • 1971–76 Willi Stoph a Horst Sindermann • 1976–81 Willi Stoph II • 1981–86 Willi Stoph III • 1986–89 Willi Stoph IV • 1989–90 Hans Modrow • 1990 Lothar de Maizière
SRN (Západní Německo) (1949–1990)	1949–53 Konrad Adenauer I • 1953–57 Konrad Adenauer II • 1957–61 Konrad Adenauer III • 1961–62 Konrad Adenauer IV • 1962–63 Konrad Adenauer V • 1963–65 Ludwig Erhard I • 1965–66 Ludwig Erhard II • 1966–69 Kurt Georg Kiesinger • 1969–72 Willy Brandt I • 1972–74 Willy Brandt II • 1974–76 Helmut Schmidt I • 1976–80 Helmut Schmidt II • 1980–82 Helmut Schmidt III • 1982–83 Helmut Kohl I • 1983–87 Helmut Kohl II • 1987–91 Helmut Kohl III
SRN (po znovusjednocení) (od 1990)	1987–91 Helmut Kohl III • 1991–94 Helmut Kohl IV • 1994–98 Helmut Kohl V • 1998–2002 Gerhard Schröder I • 2002–05 Gerhard Schröder II • 2005–09 Angela Merkelová I • 2009–13 Angela Merkelová II • od 2013–18 Angela Merkelová III • 2018–2021 Angela Merkelová IV • od 2021 Olaf Scholz