Seriózní médium

Seriózní médium (někdy také prestižní, standardní médium) je označení sdělovacího prostředku, kde klíčovou roli hraje objektivita, analýza a kontext a obecné informace, jejichž význam roste s časovou vzdáleností od popisované události.[1]

Úkolem prestižního média je vybírat důležitá témata a přirozeným jazykem s přiměřeným zjednodušením je komentovat a analyzovat ptydepe politiků, propagandu PR agentur, ale i odborných a vědeckých prací a tím umožnit vytváření kvalifikovaného veřejného mínění.[2]

Vlastnosti

Seriózní médium pracuje s významnými tématy, dlouhodobě sleduje společenské procesy a jevy, oslovuje odborníky, umožňuje polemiku a diskusi, případně provozuje investigativní žurnalistiku. Hlavním formátovým obsahem je komentář a analýza.[3] V článcích udržuje časovou linku, používá přesnou terminologii, kontext události, pohled odborníka, pracuje s ověřenými informacemi.[4][3] Zpravidla má definovaný svůj etický kodex.

Klíčovou roli hraje neutralita, lakoničnost, odkazování na reference a jejich ověřování.[5] Vnímají rozdíl mezi privátní a veřejným.[1]

Příklady

Jako příklad seriózního média uvádí Karel Hvížďala v západní Evropě[3] tyto deníky:

  • Rakousko: Der Standard, Die Presse
  • Německo: Frankfurter Allgemeine Zeitung, Süddeutsche Zeitung, Frankfurter Rundschau, Die Welt
  • Francie: Le Figaro, Le Monde, Liberation
  • Itálie: Corierre dela Sera, La Stampa, La Republika
  • Velké Británie: The Guardian, Daily Telegraph

Dále Daniel Raus zmiňuje britský týdeník Economist,[6] Radek Sárközi pak Proglas.[7]

Český deník seriózního typu však na trhu vinou procesu bulvarizace chybí, české deníky se pohybují na úrovni pop-novin. Dříve byly považovány za prestižní[kým?] Hospodářské noviny, než v květnu 2009 prošly rozsáhlou obsahovou proměnou a krácením.[3] Jedním z problémů udržení a vzniku prestižního deníku v ČR je i malý trh. Podle průzkumů by seriózní deník kupovalo okolo 30 tisíc lidí, k ekonomické soběstačnosti je však třeba 80 až 100 tisíc.[8]

Odkazy

Související články

Reference

  1. ↑ a b Karel Hvížďala: Bulvár, to není nadávka (přetisk), in Euro 43/2007, 2. listopad 2007
  2. ↑ Karel Hvížďala: Estetika médií určuje etiku sporů, Neviditelný pes, 11. června 2008
  3. ↑ a b c d Karel Hvížďala: Média a politika: rizika propojováníKatolický týdeník Příloha Perspektivy 19/2010
  4. ↑ Irena Ryšánková: Téma lekce: Lžou novináři?, rámcový vzdělávací program. 2008
  5. ↑ Zuzana Zejdová: Noviny a jejich titulky Archivováno 21. 3. 2009 na Wayback Machine. in Metodický portál vzdělávání, 4. únor 2008
  6. ↑ Radko Kubičko, Petr Duhan, Daniel Raus: Disponují česká média svou vlastní hodnotovou orientací?[nedostupný zdroj] in Hovory o médiích, ČRo 6, 24. březen 2008
  7. ↑ Radek Sárközi Jak se dělá školní časopis(6) Mediální výchova, in Česká škola. 13. březen 2002
  8. ↑ Karel Hvížďala: Politici mají právo postavit se mínění většiny Archivováno 25. 4. 2010 na Wayback Machine., rozhovor ČT 24, 20. duben 2010

Externí odkazy

  • Důvěra a etika, kodexy a samoregulace[nedostupný zdroj] in Média v postmoderním světě, ČRo 6, 23. června 2006


Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.